Lucia Jang

Lucia vyrostla v Severní Koreji, v Jusonu. Malý domek obývala společně se svými rodiči, mladší sestrou a dvěma bratry. Jelikož je její rodina stále v Severní Koreji, uchýlila se Lucia k používání pseudonymu, aby své příbuzné ochránila. 

Její dětství a dospívání bylo ovlivněno hladomorem, který Severní Koreu zužoval v 70. letech. Prošla si obdobím, ve kterém měli všichni nedostatek  jídla, příděly byly stále menší, až zmizely úplně a nastalo období zoufalého hladu. Lidé umírali po tisících, celé období hladomoru má na svědomí až 6 miliónů obětí.   

„Všechny rodiny, včetně naší, dostávaly menší příděly potravin, protože se čekalo, až vláda naplní regály zeleninou z podzimní sklizně. Třetího dne bez jídla jsem měla takový hlad, že se mi točila hlava. Další den jsem si cestou na nádraží utrhla dvě hrsti pažitky z pole. Doufala jsem, že mi to dodá nějakou energii.“ 

Luciiny vzpomínky na dětství jsou protkané myšlenkami na věčný, neutuchající hlad.
I přesto, že se velmi těšila do školy, nebyla díky podvýživě a nemocem dobrou studentkou. Neměla tedy možnost pokračovat dál ve studiu a musela se vyučit pracovnicí v továrně. Práce byla nudná, monotónní a často velmi náročná. Nedostatek jídla a zima měli za vinu častá onemocnění, léků se nedostávalo. 

„Neučila jsem se dost pilně, nešlo to. Nechtěla jsem to tak. Jenom jsem prostě ráno nedokázala vstát. Byl jsem pořád unavená a hladová.“

Lucia se v mladém věku zamilovala do jednoho ze svých spolupracovníků a záhy s ním otěhotněla. Svobodná mladá matka nemá v Severní Koreji možnost pracovat a proto nemá nárok na příděly potravin. Se svým synem by byla odsouzena k smrti, proto si se musela provdat za otce jejího dítěte. Sňatek to nebyl šťastný, manžel ji týral a podváděl.

„Jednou v lednu se vrátil domů nad ránem, oči měl podlité krví a táhl s něj alkohol. Vytáhl mě z rohože a v pyžamu mě vyhodil z domu ven. Tloukla jsem na zeď a prosila ho, ať mě pustí dovnitř. Nohy mi zmodraly mrazem. Když konečně otevřel dveře, vylil na mě studenou vodu.“

Podařilo se ji utéct zpět k rodině, která ji ale jako svobodnou matku nechtěla přijmout. Proto ji jednoho dne bez jejího vědomí prodali syna dobře situovanému páru, který nemohl mít své vlastní děti. Lucia svého syna už nikdy neviděla. 

„Nemůžete mi vzít dítě, vzlykala jsem. Natahovala jsem se po synovi, ale můj muž byl rychlejší a silnější. Popadl mě za paže, zkroutil mi je za zády a kolenem mě tlačil k zemi. Snažila jsem se kopat, ale držel mě pevně. Můj milovaný synek byl pryč.“

Přesto všechno byla od prvního dne, kdy nastoupila do školy, až doposud, věrnou a oddanou stoupenkyní Věčného Vůdce Kim Ir-sena. Čína, Rusko, Jižní Korea i Amerika pro ni byly ďábelskými státy, které se snažily pošpinit Věčného Vůdce a smazat Severní Koreu z povrchu zemského. Veškeré utrpení bylo jejich vinnou a společně s ostatními občany se snažila přežít Velký pochod, jak je hladomor v 70. letech nazýván. Jejím cílem bylo žít oddaně státu, Kim Ir-senovi i jeho synovi, Kim Čong-ilovi. 

Jednoho dne, kdy celá její rodina již měsíce hladověla a pomalu umírala na podvýživu, dostala Lucia možnost přejít pohraniční řeku a sehnat v Číně jídlo. Zdráhala se tuto zemi navštívit, ale nakonec se vydala na cestu, aby svou rodinu zachránila. 

„Přebrodila jsem řeku a celá mokrá jsem se vyšplhala na břeh v jednom malém městě. Schovala jsem do úzké uličky, zrovna, když kolem prošel příslušník čínské pohraniční stráže. Byla doba večeře, nejlepší čas na překročení hranice.“

Jak brzy zjistila, v Číně byl všeho dostatek. Elektřiny, aut, jídla, rýže, oleje a masa. Nakonec se v Číně ukrývala více, jak 3 roky, byla prodána jako manželka jednomu z čínských malých podnikatelů, utekla a skrývala se u rodiny žijící v pohraničí. Pohraniční policie ji však dopadla a poslala do vězení v Severní Koreji. Po 9 měsících byla propuštěna na amnestii a později opět utekla přes pohraniční řeku Tuman zpět do Číny.

„Strážci nás hodili do kobky, kde bylo už tolik těl, že lidé spali vsedě opření zády o sebe se svěšenou hlavou. Pokálené děti ležely ve fetální poloze vedle rodičů.“

V zoufalství se vrátila k rodině, u které se dříve ukrývala a za několik měsíců otěhotněla s mužem, u kterého bydlela. Bohužel zde nemohla zůstat, rodilý Číňan si  nemohl vzít Severokorejku a jejich dítě by nikdy nebylo právoplatným občanem Číny. V 7 měsíci těhotenství se tedy vydala zpět domů, kde byla na hranici ihned odchycena a znovu uvězněna. Jelikož věznice praskaly ve švech, dostala milost a do porodu mohla žít u své rodiny. Poté se musela vrátit a odpykat si svůj 3 letý trest v jedné z nejhorších věznic, ze kterých není návratu. V Kjohwaso. Dítě mělo být ihned po porodu usmrceno. Lucia se s takovým osudem nesmířila.

„Moje matka se na mě podívala a řekla mi, ať se pořádně obleču a odejdu za otcem do hor. Nikdo nechtěl, abych si to dítě nechala, ale matka věděla, jaké to je přijít o potomka. Byla si jistá, že můj bratr Hjongčchol umřel ve věznici Kjohwaso. Řekla mi, ať s tím dítětem udělám, co chci, ale ať už se nikdy nevracím domů.“

Jedné chladné noci utekla přes hory ke svému strýci, kde porodila zdravého chlapce. Nebyla tam ale vítaná a po několika týdnech musela odejít zpět, ke své rodině. Ani matka ji nepřijala na dlouhou dobu a poslala ji za otcem do hor. Její otec, velice přísný muž, udělal něco, co by nikdy nečekala. Pomohl ji sehnat převaděče, kteří by ji dostali i s dítětem zpět do Číny a odtamtud přes Mongolsko do Jižní Koreji. Tuto strastiplnou cestu se ji podařilo překonat a dostat se i se svým synem do bezpečí. Nyní žije v Kanadě, v Montrealu, kde získala občanství.  

„Nemohla jsem splnit slib, který jsem dala matce – nevrátila jsem se do Čosonu po 5 letech. Nemohla jsem riskovat bezpečí rodiny. Až do roku 2008 jsem se synem žila v Jižní Koreji a potom jsme se přestěhovali do Kanady. Teď jsem kanadskou občankou, dostala jsem povolení k trvalému pobytu z humanitárních důvodů. Dozvěděla jsem se, že otec zemřel. Nevím, zda je dosud naživu matka, mladší bratr a sestra. Nikdy jsem se nedozvěděla o osudu mladšího bratra ve vězení.“

Lucia Jang, svědectví z knihy Hvězdy mezi sluncem a měsícem 

Reklamy