Kim

Jelikož má v Severní Koreji stále bratra, nepoužívejme v jeho zájmu její pravé jméno. Říkejme ji třeba Kim.

Kim je pohledná žena kolem třiceti let. Narodila se v oblasti nazývané Shinpo Shi, která se nachází ve střední části východního pobřeží. Její rodina žila v bytě v malé, dvoupatrové bytovce. Mimo Pchjongjang mají domy vždy maximálně 5 pater. Nejsou tu totiž výtahy. A pokud náhodou jsou, nikdy tu nefunguje elektřina. 

Kim neměla o kvalitě života v Severní Koreji nejmenší pochybnosti. Jak špatná země to je si uvědomila, až když utekla. Později se ji podařilo k útěku přesvědčit i její rodiče. 

Její příběh začíná na vysoké škole. Stejně jako její spolužačky pokukovala po nejhezčím klukovi z celé školy. Kromě toho, že byl pohledný, byl také velmi chytrý. Kombinace, která mu zajišťovala houf fanynek. Když se přihlásil do armády, všechny její spolužačky brečely. Věděly, že ho už neuvidí. 

Po mnoha letech ho Kim potkala na nádraží mezi žebráky a bezdomovci. Ztratil velkou část své váhy a na nádraží pomalu umíral hlady a zimou. V té době nebyl v Severní Koreji dostatek jídla. Nedostávalo se už  ani armádě, která byla vždy na prvním místě v přídělu potravin. 

Vojáci museli být propouštěni ze služby a posílání domů. Jejich rodiny ale nezvládali živit další hladový krk a své syny vyháněli na ulici. Tak skončil i největší hezoun z univerzity a bývalý spolužák Kim.

Když ho uviděla, koupila mu za poslední drobné, které měla, něco malého k jídlu. Vzpomněl si, kdo Kim je a jídlo si od ní nevzal. Byla by to pro něj příliš velká potupa. Ona se přesto nevzdala a jídlo mu násilím nacpala do pusy. Byl tak zesláblý, že nedokázal ani žvýkat. Vedle něj ležel další zubožený muž s otevřenou ránou na noze, na kterou si sedaly mouchy a kladly do ní svá vajíčka. Kim se mu pokusila pomoci, ránu mu převázala, ale víc pro něj udělat nemohla. 

I přes tento hrozný zážitek si Kim nepřiznala, že by v Severní Koreji mělo být něco špatně. Myslela si, že někteří mají prostě horší osud, než druzí. 

Roku 1997 jela s rodinou  vlakem k posvátné hoře Pektu, na které se narodil Kim Čong-il.

„Vlak byl narvaný k prasknutí. Seděli jsme jeden na druhém. Cesta měla trvat 8 hodin, ale díky výpadkům proudu trvala 10 dní. Když lidé usnuli, zkoušela jsem je po nějaké době probudit, jen abych věděla, že neumřeli.“ Kolik tam bylo mrtvých? „To nevím. Zemřelo jich ale mnoho. Ti, kteří měli poslední zbytky energie, se pokusili utéct do Číny. Viděla jsem desítky lidí hladovět. Po čase si na ten pohled zvyknete.“ 

O rok později začala pracovat jako pašerák zboží z Číny. Jednoho dne jí a jejímu příteli na hranicích ukradli všechno jejich zboží. Oba zůstali bez peněz a bez možnosti vrátit se zpět domů. Po třech dnech potulování se po okolí dostali nabídku vydat se na jeden den do Číny. Měli vydělat několikanásobně víc peněz, než by získali za zboží na černém trhu. Neměli jinou možnost a tak se rozhodli jít. 

Řeku oddělující Čínu od Severní Koreje překročili uprostřed noci, nesvítil měsíc ani hvězdy a voda jim sahala až po krk.

„Byla jsem tak vyděšená, že vůbec nevím, jak moc ledová ta voda byla.“

Na druhé straně hranice si Kim uvědomila, že čínská příroda je jiná. Byly zde stromy, zatímco severokorejská strana byla úplně holá. 
Když se otočila zpět, viděla jen tmu. Jediná světla, která tu v noci svítí jsou ta, která ozařují portréty vůdců. Před sebou ale viděla spoustu neonových modrých a červených světel. 

„Myslela jsem, že pořádají nějakou státní akci. Neuměla jsem si tolik světel vysvětlit. Ale pak jsem si všimla, že se svítí i v domech. Každý dům i v té nejmenší vesnici měl přívod elektřiny.“ 

Společně s pašerákem nasedli za řekou do auta a jeli do čínského vnitrozemí, dál a dál od hranic. Po cestě si také několikrát auto z bezpečnostních důvodů vyměnili. Kim byla přesvědčená že hned, jak odvedou svou práci, vrátí se zpět domů. 

Později pochopila, že se domů nevrátí. Překupníci ji prodali jako manželku čínskému farmáři. Byl to jeden z mnoha osamělých Korejeců, kteří žijí v pohraničí. 

„Když jsem vešla do domu muže, který mě koupil, viděla jsem v rohu hromadu brambor. Nevypadaly příliš dobře, ale v Severní Koreji by byly stále použitelné. Zeptala jsem se, proč jsou ty brambory venku. Mohla jsem z nich udělat bramborové placky.“ Ale muž jen odvětil „Tohle nejíme, to je připravené pro prasata.“ 

„Dost mě to ranilo. Nejen to, že my Severokorejci jíme jídlo pro prasata, ale také fakt, že mě prodali hned prvnímu muži, kterého potkali. Nebyl to špatný člověk. Bylo mi ale 21 a o muži, kterého si vezmu, jsem měla trochu jiné představy. Jednou můj tchán řekl něco nepěkného o Kim Čong-ilovi a já brečela. Chtěla jsem zpět domů, do Severní Koreje.“ 

Severokorejský výplach mozků měl u Kim úspěch. Dala by přednost chudobě a hladu před svobodným životem a dostatkem jídla. Pomalu si ale zvykala na nový svět a docházelo ji, že vše, co se až doposud naučila, byla jen krutá lež. 

Později byla chycena policií a hrozila ji deportace. Naštěstí za ni její čínský manžel zaplatil kauci a Kim byla propuštěna na svobodu. Neměla ale povolení k pobytu ani žádné osobní doklady. Rozhodli se tedy přestěhovat do většího města, kde bylo jednodušší schovat se před úřady a zvědavci. Přesto zde hrozilo velké riziko, že je opět chytí. 

Její manžel ji proto dovolil opustit Čínu a odletět do Jižní Koreje. Zemi opustila roku 2002, a odjela do Soulu, kde se znovu vdala. Tentokrát za severokorejského uprchlíka, stejně jako byla ona sama. Společně mají dvě děti a v současné době žijí ve Velké Británii, v New Maldenu. 

„Cítila jsem, že jsou moje děti v Jižní Koreji diskriminované.“ 

Její bratr je ale stále v Severní Koreji. Pokud se dostane co nejblíže k hranicím, může chytit signál z čínské strany a zatelefonovat Kim. Ta mu občas prostřednictvím překupníků posílá peníze. 

„Poslala jsem mu 3000 liber. Dostal půlku vyměněnou na čínské juany.“

Zbytek si rozdělili prostředníci, kteří pomáhají při realizaci telefonního hovoru mezi ním a Kim. 

Bohužel většinu hovoru tráví oba sourozenci dohadováním. „Vždy se ho snažím přesvědčit, aby vzal ženu, děti a utekli. Stálo by je to jen kolem 5 000 až 7 000 liber. Ale on nemá vůbec žádné tušení, jaké to je za hranicemi.“ 

Občas se signál přeruší.

„Bojíme se, že nás odposlouchávají. Když si dva povídají, třetí je špión. Tak to u nás funguje.“ 

Vrátila by se Kim domů, kdyby měla možnost?

„Kdybych měla jistotu, že mě nepopraví a že si budu moci nechat svoje peníze tak ano, vrátila bych se. Stále se mi o Severní Koreji zdá. Ale mám také noční můry…“ 

Na základě výpovědi uprchlíků z anglického originálu knihy Norh Korea, Undercover

 

Reklamy