Uprchlíci

Dostat se ze Severní Koreje

není jednoduché. Tato, téměř hermeticky uzavřena země, pouští ročně několik turistů dovnitř, nikoliv však své obyvatele ven.

I na cestu mezi městy je potřeba povolení, vlaky jsou pomalé, v zimních měsících zamrzají a stojí na tratích i několik dnů. Auto má pouze několik vyvolených. Jakýkoliv rekreační cestovní ruch tu neexistuje. Jediný, kdo se může dostat za hranice vlasti jsou vysoce postavení činitelé. A uprchlíci.

Pokud lidé utíkají, je to proto, že se k nim nelegální cestou dostaly informace ze zahraničí a oni pochopili, že je v jejich životě něco špatně. Jsou to také ti, kteří byli umístěni do pracovních táborů a tam ztratili víru ve stranu. A v neposlední řadě ti, kteří utíkají před hladem.

Při sebemenším podezření hrozí umístění do pracovního tábora, nebo smrt. Každý, kdo se rozhodne uprchnout ze Severní Koreje, musí  být maximálně opatrný. Velkou výhodou a téměř nezbytností je mít převaděče. Ti jsou ale stále dražší a uprchlíci jim poté na svobodě roky splácejí svůj dluh.

Zkorumpovaní vojáci na korejsko-čínské hranici

Jelikož je hranice mezi jihem a severem nejstřeženější hranicí světa, její překročení je zcela nemožné. Uprchlíci tedy musí druhou stranou, přes hranice s Čínou. Do Číny je možné se dostat přes řeku Tuman, která v zimě zamrzá a usnadňuje tak přechod na opačnou stranu hranice. Ostnatý drát oddělující Čínu a Severní Koreu je prakticky k ničemu. Některé části řeky jsou navíc tak mělké, že voda sahá sotva po kolena.

V této oblasti je rozmístěno velké množství vojáků, kteří mají za úkol kontrolovat pohyb na hranici. Jedním z klíčových zdrojů příjmů, které vojákům pomáhaly přežít, byly úplatky od uprchlíků, ale když se Kim Čong-un dostal k moci a zpřísnil kontrolu, braní úplatků se zkomplikovalo a přechod se stal mnohem složitějším.

Čína jako spojenec KLDR, ne však uprchlíků 

Čína severokorejské uprchlíky nepřijímá. Proto jsou na jejím území v neustálém nebezpečí a musí se skrývat. Pokud by si někdo všiml byť jen jejich neznalosti čínštiny, nebo špatného přízvuku, automaticky by je nahlásil a byli by vráceni zpět do vlasti. Tam by s nim bylo jednáno jako s vlastizrádci.

Na území Číny se Severokorejci dostanou ihned, jak překročí řeku Tuman. V pohraniční čínské vesnici se spousta místních před uprchlíky skrývá, ale někteří jim nabídnou pomocnou ruku. Často se však jedná o podraz, Číňané je buď ihned nahlásí na policii, nebo je okamžitě předají překupníkům lidí a naivní Severokorejci mohou být prodání jako levná pracovní síla, nebo ženy pro místní svobodné muže. V tu chvíli se po nich slehne zem. 

Cesta z Číny může trvat dny, ale i roky. Pokud jsou uprchlíci bez peněz, bez znalosti jazyka a bez převaděče, je pro ně nesmírně těžké a nebezpečné se ze země dostat. Neustále se musí skrývat a přemisťovat ve chvíli, kdy vznikne jen sebemenší podezření, že by je mohl někdo udat.

Jaké cesty vedou do Jižní Koreje? 

Z Číny vede několik cestPrvní vede přes jihokorejskou, německou, kanadskou, japonskou či jinou zahraniční ambasádu, která je severokorejským občanům ochotná pomoci. Tato cesta je však stále obtížnější, protože čínské úřady po několika medializovaných hromadných útěcích zesílily ochranu zahraničních zastupitelství, aby tak podobným případům zabránily. Druhá možnost je zaplatit si převoz jednou z mnoha pašeráckých lodí, jež převážejí zboží a nelegální pracovníky mezi ČLR a Jižní Koreou. Třetí způsob jak se dostat z Číny přímo do Soulu je vyhrazen jen nejmajetnějším uprchlíkům, což jsou většinou ti, jejichž příbuzní již žijí na jihu poloostrova  Ti si mohou dovolit zaplatit až 10 tisíc USD za padělané cestovní doklady a letenky, které však zaručují bezproblémovou cestu v řádu několika hodin. Většina uprchlíků si však takový luxus nemůže dovolit, a proto volí zdlouhavou cestu přes třetí země.

Z Číny vedou dvě hlavní trasy: severní přes Mongolsko nebo Rusko a jižní přes Vietnam, Laos a Thajsko. Mongolsko ani Thajsko uprchlíky do KLDR zpět neposílají, ale po sérii výslechů je na jejich přání posílají do Korejské republiky. 

Převýchovný tábor

Šťastlivce, kteří se dostanou až do Jižní Koreje, čeká převýchovný tábor. Je to místo, kde se několik měsíců učí, jak přežít v kapitalistickém světě. Neznají kreditní karty, mobilní telefony, neumí si najít práci, pracovat s počítačem a především neumí svobodně přemýšlet. Nemají vlastní názory a pocity. Neznají svět ani jeho historii. Znají pouze verzi, kterou jim vytvořil severokorejský režim. 

Nyní se musí naučit žít v jiném světě, než v tom, který jim byl od narození předkládán. Pro mnohé z nich to je tak složité, že propadnou depresím, alkoholu, drogám. Navíc musí žít s pocitem, že zbytek své rodiny nechali na severu. A je jasné, jak jejich osud skončí.

Reklamy