Korejská válka 1950-53

Na konci druhé světové války se v Postupimi Velká trojka (SSSR, USA, UK) shodla na požadavku bezpodmínečné kapitulace Japonska přičemž odzbrojení císařské armády se stalo společným cílem Spojených států a Sovětského svazu. Za demarkační linii byla určena 38. rovnoběžka.  8. září 1945 se v jihokorejském Inčchonu objevily americké jednotky, které o den později obsadily hlavní město Soul. 6. září 1945 byla vyhlášena Korejská lidová republika a v obou částech země byla ustanovena vojenská okupační správa.

Na severu Sověti, na jihu USA

Sověti podpořili korejské komunistické hnutí vedené Kim Ir-senem a Spojené státy postoupily korejskou otázku Organizaci spojených národů. Moskva protestovala, ale valné shromáždění OSN rozhodlo 14. listopadu 1947 o vytvoření tzv. Dočasné komise OSN pro Koreu. Měla dohlížet na přípravu a průběh voleb do celokorejského ústavodárného shromáždění. Komise však působila pouze na jihu, sever její mandát kategoricky odmítl. Na květen 1948 komise určila datum voleb.

Kim Ir-sen x Li Syn-man

Hlavou Korejské republiky na jihu se 15. srpna stal Li Syn-man a 9. září byla ustanovena Korejská lidově demokratická republika na severu.  O rok později se Kim Ir-sen obrátil na Mao Ce-tunga se žádostí o uvolnění vojáků a důstojníků korejské národnosti ze svazku osvobozenecké armády. Tito muži se měli stát základem nově budovaných polních jednotek KLDR. Celkem se jednalo o 14 000 Korejců. Na jaře roku 1950 se přesunuli  na severokorejské území.

Sever se s rozdělením nesmíří 

Ani jeden z korejských států nerezignoval na myšlenku sjednocení, ale Severokorejci se nikdy netajili zásadním odmítáním 38. rovnoběžky a byli odhodláni k radikálnímu řešení. Kim Ir-sen předložil plán severokorejského útoku přes 38. rovnoběžku. S ozbrojenou akcí otevřeně souhlasila Čina a 14. února 1950 podepsaly Rusko a Čína „Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou“. Jeho reálným obsahovým jádrem bylo potvrzení sovětsko – čínského vojensko-politického spojeneckého svazku. 

Spojené státy nebudou riskovat válku tváří v tvář sovětsko – čínskému spojeneckému svazku.

Kim Ir-sen

Američané nepůjdou do třetí světové války kvůli tak malému území.

Mao Ce-tung

Stalin posléze souhlasil s násilným sjednocením korejského poloostrova.

Příprava na válečné sjednocení

Roku 1950 Sovětský svaz znásobil vojenskou pomoc severokorejskému režimu. Kim Ir-sen obdržel množství pěchotní výzbroje, 500 tanků i dodávky pohonných hmot. Sověti za své zbraně požadovali většinový podíl na těžbě severokorejských strategických surovin, především olova a zlata.

Již od poloviny března 1950 bylo evakuováno obyvatelstvo z pětikilometrového pásma severně od 38. rovnoběžky a na přelomu dubna a května byl v KLDR zaveden mimořádný stav na železnicích a civilisté byli prakticky vyloučeni z přepravy.  

Naše vláda nemá nemá žádné informace o tom, že by ve východní Asii měla vypuknout válka.

Spojené státy americké

Severokorejská vojska překračují 38. rovnoběžku

V neděli 25. června 1950 však severokorejská vojska překročila 38. rovnoběžku a zaútočila proti hraničnímu krytu Jihokorejců. 28.června dosáhly jednotky Soulu a Severokorejci rychle pronikali do nitra jižní části země. Pod modrou vlajkou OSN se shromáždily jednotky USA (které byly dominantní silou), Velké Británie, Kanady, Turecka, Nizozemska, Austrálie, Nového Zélandu, Thajska, Etiopie, Řecka, Francie Lucemburska a Jihoafrické republiky. Indie vyslala na bojiště vojenskou polní nemocnici.

Sever dobývá Soul a postupuje dále na jih

Severokorejcům se podařilo dobýt Soul a postupovali podél západního pobřeží poloostrova. Cílem bylo přístavní město Pusan v jihovýchodním cípu země. Do konce července Američané ztratili  6000 a Jihokorejci více než 70 000 padlých a raněných vojáků. Již v srpnu byl Stalin zřejmě přesvědčen o severokorejském vítězství a požadoval od Kim Ir-sena zrychlení tempa vojenských operací.

Operace Chromite – vylodění u Inčchonu 

Generál MacArthur vymyslel v době severokorejského náporu u Pusanu plán – obojživelnou vyloďovací operaci u jihokorejského města Inčchon. Krycí jméno akce bylo Chromite. Jednotky KLDR měly být sevřeny ve velkých kleštích mezinárodních jednotek OSN v prostoru mezi Inčchonem a Pusanem. 

Dostanou se tak mezi kovadlinu a kladivo a já je rozdrtím.

generál MacArthur

Muselo se ovšem počítat s velkými přírodními překážkami a odporem protivníka. Další komplikací byl 10 metrový rozdíl mezi přílivem a odlivem. 

V pátek 15.9. v 5:45 ráno se invaze – největší od konce druhé světové války – stala skutečností. Kolem 11 hodiny ovládli námořní pěšáci ostrov Wolmido. Později obsadily mírnou pahorkatinu severně od hlaavního města a převzali kontrolu nad důležitou silnicí do Uižongbu. Bitva o Soul skončila 29.9. a generál MacArthur předal osvobozenou metropoli do rukou Li Syn-mana. 

Páteř severokorejské armády byla zlomena a rozprášené jednotky jsou likvidovány nebo hnány na sever s materiálními ztrátami výzbroje a zajatců. 

generál MacArthur pro RB OSN

Stalinův nátlak na Mao Ce-Tunga

Ofenzíva KLDR zcela ztroskotala. O to více zesílil sovětský tlak na přímou účast ČLR ve válce. Případná vojenská intervence ve prospěch KLDR však neměla jednoznačnou podporu. 

Spojené státy v tuto chvíli mohly zastavit postup mezinárodních sil na 38. rovnoběžce a obnovit status quo ante bellum. Tím by ovšem neodstranily skutečné ohnisko agrese a Kimův režim by mohl opět kdykoliv přikročit k opakování předchozího ozbrojeného útoku. Druhou možností bylo pokračovat přes 38. rovnoběžku s cílem úplné porážky severokorejských komunistů. Rizikem však bylo vtažení ČLR a SSSR do konfliktu. 

I přes to překročili v říjnu jihokorejské a severoamerické jednotky 38. rovnoběžku a rychle se přiblížili k severokorejskému hlavnímu městu. Velení sil vyzvalo Kim Ir-sena ke složení zbraní, které bylo striktně odmítnuto. Kim se obrátil na Peking s naléhavou žádostí o ozbrojený zásah. 20. října 1950 však jeho Pchjongjang padl. MacArthur ujistil prezidenta, že válka skončí do konce listopadu. Minimalizoval hrozbu čínského a sovětského zásahu, podcenil schopnosti Maových vojáků a bagatelizoval zpravodajské informace o jejich koncentraci na mandžuské hranici. 

Čínská intervence

Jestliže je válka nevyhnutelná, ať vypukne nyní a nikoliv v příštích letech, kdy již bude obnoven japonský militarismus, jehož svazek se Spojenými státy může vážně ohrozit bezpečnost celého kontinentu. 

Stalin

Mezitím pokračoval chaotický ústup severokorejské armády a Mao Ce-tung pod tlakem hrozící katastrofy vyslal čínské vojáky na korejské bojiště. SSSR i ČLR se shodly, že průnil vojsk OSN přes 38. rovnoběžku bezprostředně ohrožuje jejich národní zájmy a rozhodly se pro aktivní účast ve válce. 

Čínské jednotky vytlačily vojska OSN z území KLDR: Čínská protiofenziva vyvolala ve Spojených státech bouřlivou reakci a prezident Truman nevyloučil použití atomové bomby. Cílem však bylo udržet lokální charakter korejské války a neohrozit zbytek světa potencionální 3. světovou válkou. 

Útok na Soul

1.1.1951 zahájili Číňané útok na Seul. Jihokorejci nevydrželi a jejich armádní sbor byl rozprášen. Další čínské svazky obsadily Inčchon a Wondžu. S podporou bitevního letectva a tankového praporu byly ale Číňané odraženi.

Po zastavení útoku a přenesení bojů zpět na 38. rovnoběžku stály Spojené státy před zásadní otázkou dalšího vývoje války. Byly zde 3 možné alternativy. 

  • postupný odchod z poloostrova bez jakýchkoliv bezpečnostních garancí pro jihokorejský režim 
  • soustředění úsilí na obnovení předválečného stavu
  • snaha o konečné vítězství s finálním zničením Kim Ir-senova režimu

Oboustranný strach z 3. světové války však držel Spojené státy i Sovětský svaz ve vzájemném šachu. 

Jelikož generál MacArthur nesouhlasil s jiným řešením, než konečným vítězstvím, byl odvolán a nahrazen roku 1951 Matthewem Ridgwayem. 

V dalších týdnech se dosud převážně pohyblivá válka změnila na poziční, kdy obě bojující strany zpevňovaly svá postavení soustavou zákopů, polním opevněním či systémem podzemních chodem a úkrytů. 

První pokus o uzavření příměří 

Roku 1951 se stal americkým prezidentem Dwight D. Eisenhower. Ve své kampani přislíbil, že bude usilovat o rychlé ukončení Korejské války. Brzy po svém zvolení odcestoval do Koreje, aby se seznámil s patovou situací kolem 38. rovnoběžky. 

Po zahájení rozhovorů o příměří si obě strany vyměnily seznamy válečných zajatců. 

Základní čínskou a severokorejskou podmínkou pro uzavření příměří bylo obnovení předválečného statu quo s demilitarizovanou zónou po obou stranách 38. rovnoběžky. 27.11.1951 byla podepsána první dohoda o příměří. Po měsíci se však bojové akce opět obnovily. 

Na jaře 1952 se OSN rozhodlo pro novou leteckou ofenzivu, která měla zcela ochromit severokorejskou ekonomiku a zničením zavlažovacího systému rýžových polí vyvolat potravinovou nouzi. 

Severokorejci a čínští dobrovolníci se rozhodně nezaleknou, nepodrobí se a nepřistoupí na americké podmínky příměří. 

Kim Ir-sen

Moskva využila propagandy a obvinila vládu Spojených států ze zločinného aktu agrese proti míru a požadovala okamžité zastavení americké vojenské intervence. Zřejmě nerozsáhlejší komunistickou dezinformační kampaní bylo obvinění USA z používání bakteriologických zbraní. 

Po smrti Stalina se SSSR rozhodl pro změnu politické orientace v korejské otázce. 

Je v nejvlastnějším zájmu našich národů hledat cestu k co možná nejrychlejšímu ukončení korejské války.

Moskva

Spojené státy souhlasily s obnovením mírových rozhovorů. Komunisté navrhli přesné určení demarkační čáry mezi oběma korejskými státy, složení dvou klíčových dozorčích orgánů (Komise pro příměří a Komise pro dohled nad repatriací válečných zajatců). OSN definovala své požadavky ohledně válečných zajatců a princip dobrovolné repatriace. 

Poslední boje

Na jaře 1953 byly naposledy obnoveny boje o dvě významné lokality. V prvním červencovém týdnu byla poslední čínská ofenziva utlumena. Moskva kategoricky odmítla další pokračování války. 

Podpis příměří 

Místo podpisu příměří bylo zvoleno na 38. rovnoběžce na Pchanmundžonském dřevěném domku. Dělící geografické linie probíhá nejen zasedací místností, ale i přes jednací stůl. Obě strany tak mohly být pouze na „svém“ území. K podepsání příměří došlo 27.7.1953. 

Cílem příměří je zastavení korejského konfliktu a přerušení nepřátelství a všech ozbrojených akcí. 38. rovnoběžku po obou stranách dělí linie dvoukilometrové demilitarizované nárazníkové zóny. 

Ztráty

Ve válce padlo 900 000 Číňanů, 520 000 Severokorejců a 1 300 000 Jihokorejců. Obětí válečných hrůz se stalo přes milion Korejců z řad civilního obyvatelstva. Američané ztratili 54 346 mužů. Zbývající jednotky OSN přišly o 3 360 vojáků. Rusko v 90. letech 20. století přiznalo ztrátu 299 důstojníků, poddůstojníků a řadových vojáků. 

Z knihy Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti, Vladimír Nálevka

 

Reklamy